Nazdar, nazdar !!! …Bohouši

Název článku je dneska asi zavádějící a trochu k nepochopení. Všechno se dozvíte. Žádný strachy.

Dneska to bude článek o tom, o čem psát, když se vám nic psát nechce.

Jsou prostě dny, týdny a možná měsíce, kdy se cítíte pod psa. Něco se prostě stane, posere a my, kreativci dobře víme, že v tyhle chvíle to prostě neuhrotíš. Do tvořivý činnosti se jednoduše nejde natlačit, protože ten kanál z Vesmíru, odkud běžně čerpáš, kde to běžně proudí, je ucpanej, zanesenej smutkem. Je tam špunt.

O tom, co tenhle týden pro vás napíšu jsem si lámala hlavu už od neděle. Blog by měl být plnej krásnejch fotek, výrobků a vtipných textů. Ale taky by měl bejt plnej mýho života. Vždyť je to můj Blog a píšu ho proto, že jsem chtěla utéct sociálním sítím. Vytvořit si prostor pro sebe i pro vás. Moje láska se mě včera ptala, jestli budu tenhle týden psát…Nevěděla jsem a Lukáš řekl, tak o tomhle napiš..

A tak, je mi líto, občas bude článek smutnej, protože, stejně jako vy, i já žiju smutný věci a psát něco jen tak, co zrovna necítím, neprožívám, by pro mě bylo falešný a k ničemu.

Tak na rovinu…

V sobotu, naprosto nečekaně, odešel mé lásce táta. Byl to blesk z čistýho nebe. Totální šok. Ještě v pátek jsme spolu v dílně pili kávu, vesele kouřili a nadávali na tohle a tamhleto, jen tak, ze sportu a pro zábavu. Měli jsme to tak rádi a byl to náš rituál. Normální běžnej život. Viděli jsme se po několika týdnech, Bohouš trochu postonával, ale právě v ten pátek za námi přijel, cítil se líp.

A najednou šup, v sobotu večer telefon, volala jeho partnerka, že se táta necítí dobře a že volala záchranku. Můj Lukáš hned skočil do auta, máme to jen dolů z kopce a jel…

Za deset minut mi volal, že táta odešel…

Cože?

Do tý chvíle jsem byla sice mírně nervózní, ale v duchu jsem si říkala fajn, lékaři pomůžou, dají injekci, odvezou na nějaké vyšetření, chvilku si Bohouše nechají v nemocnici a za pár dnů bude zpátky doma. A pijem kafe a klábosíme dál. Jinak to přece bejt ani nemůže.

Jenže může. No a leda prd. Někdy to tak prostě není a neuděláte vůbec nic.

Zastavil se nám svět…

Já v tu sobotu zrovna válčila zase na společné zahradě, přišla jsem špinavá, záda bolavý a jediný, co jsem chtěla, bylo se najíst a pak další hodinu strávit ve sprše a pak, všechny další už jen v posteli.

V rychlosti jsem na svoje špinavý tělo natáhla čistý oblečení a běžela na autobus…

Celá ulice blikala, před domem stála sanitka, všude doktoři i policajti. Vyjela jsem výtahem, dveře bytu dokořán, na chodbě snad dalších šest policajtů v černým…Trochu děsivý..Vstoupila jsem do bytu, rozhlédla se a hned vlevo ležel Bohouš, přikrytej bílou pokrývkou…Podlomily se mi nohy…

Moje láska, její dospělý syn s partnerkou, partnerka Bohouše..všichni seděli v kuchyni, kouřili, na střídačku plakali, pili kafe a panáky..trvalo to snad tři další hodiny, než přišel někdo od záchranky, jestli se chceme jít rozloučit. Byli jsme rozpačití, jeden prostě neví, co v takovou chvíli udělat, říkat, je to zvláštní a těžká situace..Ale šli jsme..a bylo to smutně zatraceně podělaně krásný…

Partnerka Bohouše mu nadávala, že jí tu ještě neměl nechat. Můj Lukáš nádherně tátovi poděkoval za to, kolik dobrodružství s ním mohl prožít, jak krásný dětství i život díky němu měl a hladil ho po tváři. Vnuk Lukáš držel dědu za ruku a loučil se. Já zůstala potichu a držela Bohouše za nohu. Vypadal spokojeně, jako by by na pohodu spal, čerstvě ostříhanej, prostě štramák.

Byl to laskavej a vtipnej chlap. Přijal mě do rodiny, ačkoli můj vstup nebyl zrovna standartní a způsobil v téhle rodině spousty zádrhelů. I tak mě myslím měl rád. Pili jsme spolu kafe, donesla jsem mu jeho oblíbenou dózu se sušenkama a povídali. I když Bohouš si často brblal pod vousy, něco sám pro sebe. Měl taky moc rád moje psí holky a i s těma si povídal. Mojí Lišce říkal „Líšo“ a teď už jí tak nikdy neřekne. Nikdy mne neoslavil jinak, než Denisko…

Znala jsem ho jen pár let, ale měla jsem ho vážně ráda a chybí mi.

Všichni jsme obrovsky smutní, vzpomínáme, brečíme a nevíme, kdy to skončí.

Příští týden máme Rozloučení, klasický pohřeb dělat nebudeme, protože Bohouš nic takovýho nechtěl a my respektujeme jeho přání.

Nedokážu vám tentokrát napsat vůbec nic jinýho. Promiňte..

Nazdar, nazdar!!!

Když Bohouš volal a měl dobrou náladu, přesně takhle nás zdravil. Vnuk Lukáš si na to vzpoměl a tak jsme i tohle nechali napsat na smuteční parte…Za mě skvělej nápad, je to osobní a tak by to mělo být. Srdce u toho bolí, ale tak nějak cítíte, že tohle je to pravý vořechový a jediný správný.

Žijte a na nic nečekejte!

Jen krátký zamyšlení a vlastně takovej můj osobní závazek. Už kašlu na zbytečný trápení, stresy, hádky. Každýho dne, kterej nežijete na plno je velikánská škoda. Pokusím se si tohle udržet a vy to zkuste taky.

Nemá to smysl, je to ztráta času a nikdo nevíme, kolik ho ještě máme.

Buďme k sobě laskaví, mějme se rádi, smějme se. Važme si maličkostí. Rozkvetlé kytky na zahradě, svítícího slunce, úsměvu, pohlazení, prolítnutí včely. Všechno všecičko se počítá.

Vzpoměla jsem si, že kdysi dávno, jsem pro Mall.tv natočila jeden dušičkový díl. Mé kamarádce ze Svatbína před lety umřel syn.

https://fameplay.tv/jak-jednoduse-vyrobit-krasny-decentni-dusickovy-venec

Achjoooooo

Upřímně smrt nijak dobře zpracovanou nemám, vím, že nějaký esoterik teoretik by mi nejspíš vyhuboval, ale prostě si trhněte, chci být smutná a taky budu. A tak dlouho, jak dlouho budu potřebovat a je mi úplně jedno, co si o tom myslíte! Nic mi nevysvětlujte, Smutek je prostě součást života a to, že odešel někdo, kdo byl pro mne a moje blízké důležitý, je něco, co se mi ani za mák nelíbí a taky nikdy nebude.

Hawg

Objímám všechny, kterým chybí někdo milovaný D.